Wallflower

23. září 2013 v 22:03 | Laura |  Smyšlenky ryze moje
Další den strávený ve velkoměstě zplodil své ovoce. Další foyer (jak mi lingvisti, kteří rádi užíváme cizí termity, říkáme) v šalině, kdy jsem si dovolila slušně se otázat, zda si smím přisednout. Ten pohled: Seš úplně vyndaná, to je snad jasný ne! mluvil za všechno.
K pozitivní náladě přispěly i všechny dnešní přednášky a semináře, kdy nám bylo jasně naznačeno, ať se v Brně ani moc nezabydlujeme, neb příští semestr polovina vyletí ze středověké souborky. Ještě nějaké milé zprávy?
Všem nástrahám velkoměsta jsem dnes vyhlásila válku koupí pepřáku. Když ho mám v kapse, cítím se mnohem bezpečněji. Všichni, kdo trpí stejnou paranoiou, že budou každou chvíli přepadeni, mi určitě rozumí:)
Občas mám pocit, že dny na vysoké škole jsou mnohem delší, než ty na střední. Přitom mám méně hodin, hodně přestávek a v pátek školu nemám vůbec. Mé naděje se tedy upínají ke čtvrtečnímu odpoledni, kdy s kafem, bagetou a knihou sednu do vlaku a rozjedu se zpět do hor a lesů.
Moje momentální kniha je The Perks of Being a Wallflower (Ten, kdo stojí v koutě) od Stephena Chboskyho. Zmiňuju to proto, že mi ta kniha přijde velmi inspirativní, jako už dlouho žádná. Nutí mě přemýšlet o věcech, které by mi dosud na mysl vůbec nepřišly. Jestli nemáte co číst, tak do toho:)
Vaše na-čtvrtek-který-snad-konečně-někdy-přijde-čekající Laura
 

Cesta tam a zase zpátky

22. září 2013 v 23:06 | Laura |  Smyšlenky ryze moje
A zase tam a zase zpátky. Popravdě nejsem člověk, kterej umí bydlet na dvou místech najednou. A k tomu všemu pořád balení a vybalování. Nesnáším oboje - možná proto, že to neumím. A taky proto, že se mi nechce. Velkoměsto mě nenadchlo. Špinavo, hlučno, bez-stromů-a-všecho-zeleného. Lidé se nezdraví, nedívají se na sebe a nezajímají se. Jsem z maloměsta, takže pozdravit, když někam vejdu, mi bylo odjakživa vtloukáno do hlavy. První týden v Brně na mě koukali jak na blbce, opravdu. Ale zdravit jsem nepřestala, budu jim to dělat dál na truc - třeba jednou odpoví:)
Poznatek prvního týdne je takový, že jsem se naučila přečíst číslo, než bezhlavě skočím do šaliny. Stálo mě to mnoho cest do temných zakoutí města Krna a mnoho přestupů a snah dostat se zpátky na hlavas. Jsem balík z dědiny, tak to je! Městská hromadná doprava u nás jezdí jednou za hodinu a naštěstí má jen jedno číslo.
Poznatek číslo dvě - v Brně vymřeli snad úplně všichni gentlemani? Jaktože v narvané šalině seděli jenom páni (a ještě ke všemu mladíci), přičemž všechny slečny a paní statečně stály? Asi jsem opravdu neskutečně naivní.
Uvidíme, co přinese týden druhý.
Přeji vám sladké, maloměstské spaní.
Vaše navždy-utopená-ve-svých-venkovských-ideálech-a-vírou-v-dobré-lidi Laura

Možná zpátky

22. září 2013 v 11:53 | Laura |  Smyšlenky ryze moje
Zdravím všechny, kterým se náhlým nedopatřením podařilo dostat až sem. Ani nevím, co mě to na starý kolena popadlo obnovovat si blog. Možná, že moje maniodepresivní tendence dosáhly maxima a už moje kecy nechce poslouchat nikdo jiný. Takže zlomte vaz! :)
Možná bude zajímavé sledovat, jak se výpisky optimistické a pubertální změní v zatrpklé a rádoby dospělé (čti stále pubertální).
Možné je totiž úplně všecko.
Ke-svému-starému-já-navracející-se Laura